login::  password::




cwbe coordinatez:
101
600252

ABSOLUT
KYBERIA
permissions
you: r,
system: public
net: yes

neurons

stats|by_visit|by_K
source
tiamat
K|my_K|given_K
last
commanders
polls

total descendants::80
total children::51
13 K

show[ 2 | 3] flat


zola0
djtopper0
Best boy0
v.0
L'amour et l...0
rb0
afross0
holdsun0
druha lapa duhu0
kris rubin0
Caracol0
adhara0
shady0
cichlasoma0
.maio0
:j4nc00
extatic.slow...0
asety0
_0
lubomier.sk0
silent motion0
andos0
tati0
asides0
porkac0
dzamila0
ach0
ivu-chacha1
hilda1
Harvie1
been1
petka1
quaplo1
Kubris1
enea1
e_1
Dejw2
andysun2
A.boy3
bazilisek6
ria7
laykaa7
Ciny9
oktopus9
vodo9
metlos10
hopcuptralala10
fi-x10
dorje10
gorgona12
nin12
alicka12
dogmaT13
Citadelo, vystavím tě v Srdci Člověka.




000001010060025208984141
SYNAPSE CREATOR
 asides      29.06.2022 - 15:52:47 , level: 1, UP   NEW  HARDLINK
Obléhali otce:

"Na nás je, abychom vládli lidem. My známe pravdu."

Tak hovořili vykladači říšských geometrů. Otec odpovídal:

"Vy znáte pravdu geometrů ..."

,.A co má být, což ta snad není pravdou?"

"Není" odpovídal otec.

"Znají pravdu svých trojúhelníků," řekl mi. "A jiní znají pravdu chleba. Když těsto dobře neuhněteš, nenakyne.

Máš-li pec příliš horkou, spálí se. Je-li příliš chladná, těsto je mazlavé. Třebaže však z jejich rukou vychází chléb pěkně chřupavý, do jakého se s chutí zakousneš, nežádají na mně, abych je nechal vládnout v říši."

"Pokud jde o vykladače geometrů, máš snad pravdu. Jsou tu však dějepisci a kritikové. Ti, kdo vyložili lidské jednání.

Ti člověka znají."

"Vládu v říši svěřím tomu." řekl otec. "kdo věří v ďábla, je-li takový člověk nějakou dobu vychováván, dost dobře se nakonec vyzná v temnotách lidského jednání. Tam však, kde jsou vykládány vztahy mezi čarami, nemá ďábel zajisté co dělat. Od geometrů nemohu čekat, že by mi ve svých trojúhelnících ukázali ďábla. Trojúhelníky jim nijak nepomohou, aby se naučili vést lidi."

"Tvá řeč je nejasná," namítl jsem, "cožpak snad věříš v ďábla?"

"To ne," odvětil otec. Dodal však:

,.Co to znamená, věřit? Věřím-li, že v létě dozrává ječmen, neřekl jsem lim nic, co by bylo nějak plodné či sporné, neboť jsem prostě nazval létem ono období, kdy zraje ječmen. Stejně i další roční doby. Zachytím však zároveň vztahy mezi nimi, poznám-li například, že ječmen dozrává dříve než oves, pak v tyto vztahy uvěřím, neboť jsou. Na věcech jimi spjatých mi však nezáleží: byly mi pouze sítí k polapení kořisti." A ještě dodal:

"Stejně je tomu u sochy. Nebo snad myslíš, že sochař chce hlavně ukázat, jak vypadají ústa, nos či brada? Jistěže nechce. Jde mu o to, zachytit ozvuk jedné věci v druhé, ozvuk. jímž je například lidská bolest. A tento ozvuk pak může dát uslyšet i tobě, neboť neobcuješ s věcmi, ale s uzly, jež věci svazují."

"Jen divoch věří," řekl ještě, "že tón je v bubnu. A klaní se bubnu. Nebo že je v paličkách, a klaní se paličkám jiný zase věří, že tón spočívá v síle jeho paže, a hned ho vidíš, jak se tou paží rozhání celý pyšný. Ty však víš, že tón nespočívá v bubnu ani v paličkách či paži. a nazveš pravdou bubeníkovo bubnování.

Odmítám postavit do čela říše vykladače geometrů, neboť je pro ně modlou to, co pouze sloužilo k stavbě, a klaní se kamenům, aby uctili moc chrámu, který v nich probouzí pohnutí. Chtěli by vládnout lidem, a znají jen pravdu trojúhelníků."

Já však zesmutněl:

... Takže pravdy nikde není," řekl jsem. "Dokážeš-li mi pověděl," vysvětlil mi otec s úsměvem, "na jakou touhu po poznání je odmítána odpověď, pak i já zapláču nad nedokonalostí, jež nás svazuje. Avšak není mi jasné, co jsi chtěl vlastně uchopit. Kdo čte milostný dopis, cítí se naplněn, ať vypadají inkoust a papír jakkoli. Nehledal lásku v inkoustu a papíře."

000001010060025208984137
SYNAPSE CREATOR
 asides      29.06.2022 - 15:41:14 , level: 1, UP   NEW  HARDLINK
Vzpomínám, jak mne navštívil prorok tvrdého pohledu a navíc ještě šilhavý. Přišel a žluč v něm vřela. Ponurá

žluč:

"Musíš je vyhladit," řekl.

Pochopil jsem, že má rád dokonalost, neboť jen smrt je dokonalá.

"jsou hříšní," řekl.

Mlčel jsem. Jasně jsem viděl tu duši, ukutou jako meč.

Napadlo mne však:

"Žije jen z odporu ke zlu. Existuje jen skrze zlo. Co by z něho bylo, nebýt zla?"

"Po čem toužíš, abys byl šťastný?" zeptal jsem se ho.

"Aby zvítězilo dobro."

A já věděl, že lže. Neboť nazýval štěstím svůj zahálející a zrezavělý meč. (...)

000001010060025208984116
SYNAPSE CREATOR
 asides      29.06.2022 - 14:43:22 , level: 1, UP   NEW  HARDLINK
Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si jí opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejné tak nad mrtvými. A vím proč. V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz, vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě. A přijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili. A první jejich starostí bylo, vzkřísit znovu vřed, který z nich žil. A vyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví se vraceli s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné. Byla i doba, kdy jsem měl soucit s mrtvými. Domníval jsem se, že člověk, kterého obětuji v poušti, upadá v beznadějnou samotu. Neměl jsem ještě potuchy, že není samoty pro toho, kdo umírá. V té době jsem ještě neznal jejich odevzdanost. Potom jsem však zažil, jak sobec nebo lakomec, kdykoli ochotný křičet, že ho okrádají, v poslední hodince žádal, aby se kolem něho shromáždili jeho blízcí, a s pohrdavou rovností jim rozděloval majetek jako bezcenné hračky dětem. Nebo jak raněný ve chvíli, kdy byl skutečně zlomen, odmítl jakoukoli pomocnou ruku, protože by to mohlo být pro jeho druhy nebezpečné, ačkoli jindy by ve zcela nepatrném ohrožení malomyslně křičel o pomoc. Podobné sebezapření obdivujeme. Já však i tady nalezl jen skrytou známku pohrdání. Vím, že se člověk dokáže podělit o polní láhev, třebaže sám už usychá v slunci, anebo o kůrku chleba v nejhorším hladu. Hlavně však proto, že už je nepotřebuje, a tak s královskou lhostejností nechává kost ohryzat druhému. Zažil jsem, jak ženy oplakávaly padlé bojovníky. Ale to jsme je oklamali my sami! Víš přece, s jakou slávou a hlukem se navracejí ti, kdo přežili, jak vykřikují o svých úspěších a jako důkaz nebezpečí, které podstoupili, přinášejí smrt těch druhých, smrt, které říkají strašlivá, protože mohla potkat je. I mně se v mládí líbilo nést kolem čela tuhle aureolu sečných ran, jež utržili druzí. Vracel jsem se a oháněl mrtvými kamarády a jejich strašnou beznadějí. Avšak koho si vybrala smrt, kdo už jen zvrací krev nebo si přidržuje vnitřnosti, ten jediný odhaluje pravdu --- že totiž hrůza ze smrti neexistuje. Vlastní tělo mu náhle připadá jako zbytečný nástroj, který dosloužil a on ho odhazuje. Zničené tělo, které se ukazuje ve svém opotřebení. A když to tělo žízní, pro umírajícího už je to jen žízeň, jíž bude dobré se zbavit. A zbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož je už jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu.

V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a zase naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv a příliv a odnášejí a zase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek, mušle znějící veškerými kdy zaslechnutými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv, srdce se vyprázdní a vlny i se všemi svými zásobami se navrátí v Boha. Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.

Proč bych je tedy měl litovat? Proč bych měl mařit čas a plakat nad jejich dokonáním? Poznal jsem až příliš dobře, co je to dokonalost mrtvých. Nemohlo být nic křehčího než smrt oné zajatkyně, kterou mi dali pro potěšení, když mi bylo šestnáct; umírala, už když ji přinášeli, měla tak krátký dech a v pokrývkách dusila kašel jako uštvaná gazela, už přemožená, ale dosud nic netušící, protože se ráda usmívala. Ale ten úsměv byl jako vítr na řece, stopa snu, brázda labutě, a den ze dne byl čistší, vzácnější, prchavější, až z něho zbyla jen prostá, přečistá linka po labuti, která odlétla.

Stejně i smrt mého otce. Mého otce, který dosáhl naplnění a proměnil se v kámen. Říká se, že prý vrahovi zbělely vlasy, když jeho dýka, místo aby to pomíjivé tělo zbavila obsahu, je naplnila takovou vznešeností. Za svítání vraha nalezli, jak ukrytý v královské komnatě, lapený do léčky ticha, které sám způsobil, tváří v tvář ne své oběti, nýbrž mohutné žule sarkofágu, sražený pouhou nehybností mrtvého, pokorně leží na tváři.

Tak se můj otec skrze královraždu ocitl rázem na věčnosti a s jeho posledním zaškytnutím uvázl na tři dny dech všem. A jazyky se nerozvázaly a s ramen nespadla tíha, dokud jsme ho neuložili do země. A třebaže nikdy nevládl, nýbrž tvrdě doléhal a vrýval svou stopu, ve chvíli, kdy jsme ho spouštěli na skřípějících provazech do jámy, připadal nám tak plný významů, že se nám zdálo, jako bychom ani nepohřbívali mrtvolu, ale ukládali sklizeň do stodoly. Byl na těch provazech těžký jako první dlaždice chrámu. A my ho nepohřbili, ale zabudovali do země, konečně proměněného v to, čím je: v základ. To on mě poučil o smrti a přinutil mě ještě v mládí hledět jí zpříma do tváře, protože on nikdy neklopil oči. Můj otec byl z krve orlů.

Bylo to v onom prokletém roce, kterému se pak říkalo "sluneční hody", protože slunce v tom roce rozšířilo poušť. Žhnulo na písek mezi hromadami kostí, na suchá křoviska, průsvitnou kůži mrtvých ještěrek, na trávu pro velbloudy, změněnou v žíně. To slunce, pod kterým vyrůstají stvoly květin, pohltilo, co samo stvořilo, a trůnilo nad těmi rozesetými mrtvolami jako dítě mezi hračkami, jež rozbilo. Vysálo dokonce i podzemní zásoby a vypilo vodu ze studní, i tak už vzácných. Vysálo dokonce i zlatou barvu písku, až natolik zbělel a ztratil obsah, že jsme tu končinu nazvali Zrcadlo. Protože ani zrcadlo nic neobsahuje a obrazy, jimiž se naplní, jsou bez váhy i trvalosti. Protože jako solné jezero, i zrcadlo někdy spaluje oči.

Když někdy zbloudí velbloudáři a chytí se do téhle léčky, jež nikdy nevrátí, co jednou má, zprvu to nepoznají, protože není ničím nápadná, a vlekou tudy svůj vlastní přízrak jako stín v slunci. Myslí, že jdou, a zatím už jsou přilepeni k té světelné pasti, myslí, že žijí, a zatím už je pohltila věčnost. Pobízejí svou karavanu kupředu, tam, kde už žádné úsilí nezmůže neživou dálku. Jdou k studni, která neexistuje, těší se svěžím soumrakem, a zatím je to už jen zbytečný odklad. Možná si, ach, ti naivní, naříkají na délku nocí, a noci nad nimi už brzy poplynou jako mžikání víček. Hrdelními hlasy si spílají pro různé drobné nespravedlnosti a nevědí, že spravedlnost je už nad nimi vykonána. Zdá se ti, že tu vidíš spěchající karavanu? Jen počkej dvacet století a potom se přijď podívat!

Přízraky pohlcené zrcadlem, propadlé v čas a změněné v písek, tak jsem je našel já, když mě vzal tehdy otec na koně a vyjeli jsme, abych se poučil o smrti. "Zde byla studna" řekl.

Na dně jednoho z těch svislých komínů, tak hlubokých, že se v nich zračí jen jediná hvězda, bylo ztvrdlé i bláto a zajatá hvězda tu zhasla. A jedna jediná zmizelá hvězda dokáže zničit putující karavanu stejně spolehlivě jako nepřátelská léčka.

Marně se muži i zvířata namačkali okolo těsného ústí jako okolo přervané pupeční šňůry, aby vydobyli z břicha země vodu pro svou krev. Spustili až na samé dno propasti nejspolehlivější dělníky, ti však nadarmo ryli ve ztvrdlé kůře. Jako zaživa přibodnutý hmyz, který ve smrtelném třesu roztrousil okolo sebe hedvábí, pel a zlato svých křídel, karavana, přibitá k zemi jedinou prázdnou studnou, začínala už bělet v nehybnosti rozbitých spřežení, vysypaných vaků, diamantů rozházených jako smetí a těžkých zlatých prutů napůl už zavátých pískem.

Jak jsem tak na ně hleděl, otec hovořil:

"Představ si svatební hostinu, když hosté i milenci odejdou.

Za svítání vyvstane nepořádek, který tu zanechali. Rozbité džbány, převržené stoly, vyhaslý oheň, na všem je ustrnulý otisk zmatku. Ale z těch známek," řekl, "se o lásce nic nedozvíš.

Když bude nevzdělanec převracet v rukou korán a potěžkávat ho, prohlížet kresbu písmen a zlato iluminací, nikdy tím nezachytí podstatné. Protože podstatným tu není nicotný předmět, nýbrž božská moudrost. Tak jako není na svíci podstatný vosk, který zanechává stopu, nýbrž světlo." Protože jsem se však roztřásl při pohledu na ty zbytky božího hodování na širé, pusté rovině, podobné dávným obětním stolům, otec dodal:

"To, co má význam, nelze v popelu vidět. Už se nad těmi mrtvolami nezdržuj, Není tady nic jiného, než povozy navěky uvízlé v blátě, protože neměly vůdce." "Ale kdo mě tedy poučí?" vykřikl jsem. A otec odpověděl:

"Podstatu karavany odhalíš, když se karavana octne v nesnázi. Nehleď na marný šum hlasů a dávej pozor: když se jí položí do cesty propast, obejde ji, když před ní vyroste skála, vyhne se jí, když je písek moc jemný, zamíří tam, kde je tvrdý, ale vždycky se zase vrátí do původního směru. Když praská v solném údolí sůl pod váhou břemen, pohleď, jak se všichni činí, jak pomáhají zvířatům z bláta a tápavě hledají pevnější vrstvu, ale i tentokrát se zase rychle a v pořádku navrátí v původní směr. Když sklouzne nějaký náklad, lidé se zastaví, posbírají rozbité bedny, naloží je jinam, přitáhnou uzel skřípějícího provazu, aby je lépe upevnili, a zase pokračují stejnou cestou. Někdy se stane, že vůdce zemře. Obklopí ho. Potom ho zahrabou do písku. Začnou se dohadovat. Nakonec dosadí nového vůdce a zase vykročí za stejnou hvězdou. A tak se karavana pohybuje stále tím jedním nutným směrem, kterým je ovládána. Je jako kámen, který se sune po neviditelném svahu."

Městští soudci jednou odsoudili jakousi mladou ženu pro nějaký zločin a dali ji přivázat v poušti ke kůlu, aby tu na slunci vysvlékla svou něžnou tělesnou schránku.

"A teď ti ukážu, k čemu směřují lidé," řekl otec.

A vzal mě zase na koně.

Zatím co jsme jeli, přes mladou ženu se překlonil den a slunce pilo její teplou krev, sliny i pot z podpaží. I vláhu světla z očí. Když jsme s otcem dojeli na okraj vyhrazené pláně, snášelo se už krátké milosrdenství noci a žena čněla u paty skály bílá a nahá, křehčí než stéblo, které se živilo vláhou a teď je odříznuto od hutných vodních zásob, hluboce mlčících pod zemí. Lomila rukama jako popínavý stvol, který už praská v ohni, a usedavě volala k Bohu o smilování.

"Poslechni si ji," řekl otec. "Odhaluje podstatné ..." Ale já jsem byl dítě a měl jsem strach: "Možná že trpí," řekl jsem, "a možná se i bojí ..." "Bolest a strach jsou nemoci chléva, příslušející pokornému stádu," řekl otec. "Ona je přesáhla. Odhaluje pravdu." Slyšel jsem ji, jak naříkala. Zajatá v noci bez hranic, přivolávala večerní lampu v domě, světnici, která by jí zase navrátila celistvost, dveře, jež by se za ní pevně zavřely. Vydána všanc vesmíru bez tváře, volala po dítěti, jež člověk před spaním obejme, po dítěti, které je třeští světa. Vystavená na pusté pláni každému, kdo jde kolem, zpívala o známém, uklidňujícím zvuku manželova kroku večer na prahu. Rozprostřená v nesmírno bez jediného záchytného bodu, prosila, aby jí vrátili hráze, v nichž jediných lze existovat, ten jeden jediný uzlíček vlny, aby ji učesala, misku, aby ji umyla, dítě, aby je uspala, to jedno jediné a žádné jiné. Zpitá večerní modlitbou spolu s ostatní vsí, dovolávala se svým nářkem věčností domova,

Když odsouzené sklesla hlava na rameno, vysadil mě otec zase na koně. A ujížděli jsme pryč.

"Uvidíš, jak budou večer pod stany reptat a vyčítat mi krutost," řekl otec. "Já jim však každý pokus o vzpouru tvrdě zarazím. Já člověka kuji." Přesto jsem tušil, že je můj otec dobrý. "Chci, aby milovali živé vody studánek," řekl nakonec. "A zelenou hladinu ječmene, slitého nad letní popraskanou zemí. Chci, aby slavili koloběh ročních dob. Aby se živili tichem a pomalým rytmem, jako když dozrává ovoce. Aby dlouho oplakávali a dlouho uctívali mrtvé, protože dědictví přechází z jednoho pokolení na druhé jen zvolna a já nechci, aby svůj med cestou poztráceli. Chci je mít jako větev olivové palmy. Jako větev, jež čeká. Teprve pak se v nich projeví mocný a vyrovnaný boží rytmus, přicházející jako vánek do větví stromu. Ten rytmus je vede a navrací od jitra k noci, od léta k zimě, od zrání ke sklizni, od mládí k stáří a od stáří pak zase k novým dětem. Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejprve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla. která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo se naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest nocí. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop."

000001010060025208793287
SYNAPSE CREATOR
 asides      11.10.2020 - 01:42:16 , level: 1, UP   NEW  HARDLINK
LXIV

Ale přesto se ptáš:

"Kde tedy začíná a končí otroctví? Kde začíná a končí oblast všeobecného? A kde začínají práva člověka? Znám práva chrámu, který je smyslem kamenů, práva říše, která je smyslem lidí, i práva básně, která je smyslem slov. Neznám však práva kamenů vůči chrámu, práva slov vůči básním a práva člověka vůči říši."

Nejde ve skutečnosti o sobectví, nýbrž o jakési zmrzačení. Člověk, který si vykračuje zcela sám a říká: "Já, já, já ...", jako by nebyl v říši. Jako kámen, který leží mimo chrám, či holé slovo mimo báseň, nebo kus masa, jež není součástí těla.

"Ale co když zruším všechny říše a spojím lidi v jediném chrámu," řekl kdosi. "Najdou potom svůj smysl v chrámu daleko větším ..."

"To znamená, žes nic nepochopil," odvětil otec. "Vždyť vidíš, že tady z těch kamenů se skládá nejprve paže, a ta jim dodává smysl. A z jiných hruď a z jiných křídlo. A ze všech společně se skládá kamenný anděl. A z jiných oblouk. A z jiných pilíř. A když pak vezmeš všechny ty kamenné anděly, oblouky a pilíře, ze všech dohromady se skládá chrám. A když pak vezmeš všechny chrámy, ze všech dohromady se skládá svaté město, které tě řídí na cestě pouští. Chceš snad tvrdit, že bude lepší podřídit všechny kameny v jediné jednotvárné hromadě rovnou svatému městu, místo abys je podřídil nejprve paži a hrudi a křídlu sochy, pak skrze paži, hruď a křídlo samotné soše a skrze sochy pak chrámu a skrze chrám teprve svatému městu? Jako by záře svatého města, které je jedno, nebyla zrozena právě z té rozličnosti? jako by záře sloupu, který je jeden, nebyla zrozena z hlavice, dříku a podstavce, které jsou různé? Čím vyšší je pravda, tím z větší výšky je třeba na ni hledět, abys ji uchopil. Jedna je touha po moři a jeden je i život, ale člení se od stupně k stupni, a jako by kráčel po jednotlivých příčkách, předává svou moc od jednoho bytí k druhému. Neboť jedna je plachetnice, i když je složena z rozličných věcí. Když k ní přistoupíš blíž, spatříš plachty a stěžně a příď a kostru a kýl. A z ještě větší blízkosti spatříš na tom všem lana a úpony, prkna a hřebíky. A to vše se člení ještě dál.

Tak jako obyčejné město, ani má říše by neměla smysl a nebyla by doopravdy živá a nebylo by vojáků, kteří pochodují na stráž, kdyby byla jen pěkně srovnanými kameny. Ale je tu nejprve tvůj rodinný krb. A z krbů rod. A z rodů kmen. A z kmenů provincie. A potom z provincií říše. A pohleď, jak je ta říše od východu na západ a od severu na jih plna horoucnosti a života. Jako plachetnice na moři, která se živí větrem a pořádá ho k určitému neměnnému cíli. třebaže se vítr mění a ona sama je složena z rozličných věcí.

Teď můžeš teprve pokračovat výš a z říší udělat loď ještě rozlehlejší, která všechny ty lodě do sebe pojme a ponese je jedním směrem, živena různými větry, které se budou měnit, aniž se změní směr špice jejího kýlu ve hvězdách.

Sjednotit znamená lépe svázat jednotlivé rozličnosti, a ne je vymazat kvůli bezduchému pořádku."

000001010060025208793286
SYNAPSE CREATOR
 asides      11.10.2020 - 01:35:15 , level: 1, UP   NEW  HARDLINK
CXXXVI

Jsou zemdlelí a chtěli by ti namluvit, že dnem i nocí žhnou. Lžou však.

Lže hlídka na hradbách, zpívá-li ti dnem i nocí o lásce k městu. Dá před ním přednost polévce. Lže básník, který hovoří dnem i nocí o svém básnickém opojení. Stačí, aby ho trochu rozbolelo břicho, a pustí všechny básně z hlavy.

Lže zamilovaný, jestliže tvrdí, že má dnem i nocí před očima obraz své milé. Dokáže ho od něho odvrátit pouhé kousnutí blechy. Anebo prostě nuda, a on začne zívat. Lže cestovatel, jestliže tvrdí, že je dnem i nocí v opojení svých objevů. Stačí jedna hlubší vlna, a začne vrhnout. Lže světec, jestliže tvrdí, že dnem i nocí nazírá Boha. Tak jako mořský odliv, i Bůh se od něho občas odvrací. A světec je náhle vyprahlejší než kamenité pobřeží. Lžou ti, kdo dnem i nocí lkají nad mrtvým. Proč by nad ním měli dnem i nocí lkát, když ho přece dnem i nocí nemilovali? Byly i chvíle hádek, únavy nebo myšlenek na jiné věci než na lásku. Pravda, mrtvý je přítomnější než člověk živý, neboť je nazírán v jednotě, která přesáhla rozpory. Ty jsi však nevěrný i mrtvým. Ti všichni lžou, neboť nic nepochopili a své chvíle vyprahlosti chtějí zapírat A ty pak začneš pochybovat sám o sobe, protože to věčné ujišťování o jejich horoucnosti tě nakonec přesvědčí, že jsou opravdu tak stálí; a začneš se za svou vyprahlost stydět, a když pak sám propadneš smutku, začneš před pohledy druhých měnit svůj hlas i tvář.

Ale já neznám nic, co by v tobě mohlo být trvalé, krom nudy. A nuda pochází z neduživosti ducha, jenž není s to vyčíst ze stavební hmoty nějakou tvář. Jako když někdo sleduje šachovou hru jen hmotně, aniž ví, že je v ní vepsán určitý problém. Jestliže je ti občas dopřáno, jako odměna za věrnost v kukle, poznat na vteřinu jas hlídky, básníka, věřícího, milence či cestovatele, nenaříkej, že onu strhující tvář neumíš nazírat věčně. Jsou totiž i tváře tak palčivé, že toho, kdo je vidí, sežehnou. Slavnost není pro každý den.

Mýlíš se tedy, jestliže podobné jako ten šilhavý prorok, v němž dnem i nocí doutnal posvátný hněv, odsuzuješ lidi pro jejich navyklá hnutí. Až příliš dobře vím, že v běžném životě poklesá ctnost v pouhý ústupek bincům. Až příliš dobře vím, že v běžném životě poklesají vyšší zákony spravedlnosti v zástěnu špinavých her. Ale co na tom záleží? Vím také, že člověk někdy musí spát Mám si snad tehdy naříkat na jeho nehybnost? Vím také, že strom není ještě květ, nýbrž podmínka květu.

000001010060025208793285
SYNAPSE CREATOR
 asides      11.10.2020 - 01:29:31 , level: 1, UP   NEW  HARDLINK
CXXX

Hierarchie je zajisté nespravedlivá, protože tě brzdí a brání ti. aby ses uskutečňoval. Jenomže v boji s onou hierarchií půjdeš a postupně zbouráš jednu stavbu za druhou, až zůstane jen stojatý močál, v němž se ledovce slily. Chceš, aby byli jedni jako druzí, neboť rovnost s totožností je pro tebe totéž. Kdežto já říkám, že jsou si rovni, ne když se co nejvíc podobají jedni druhým, nýbrž když všichni stejně slouží říši.

Podobně jako při šachové hře: je vítěz a je poražený. Někdy se stává, že vítěz nasadí posměšný úsměv, aby poraženého pokořil. Takoví už lidé jsou. Ty však v duchu své spravedlnosti zakážeš, aby někdo v šachové hře zvítězil. A řekneš: "Jakou má vlastně vítěz zásluhu? Buďto byl chytřejší, nebo lépe ovládal hru. Vítězství je u něho jen výrazem určitého stavu. Kdyby byl červenější v tváři nebo mrštnější, kdyby měl více či méně vlasů, proč by za to měl být oslavován? ..."

Já jsem však zažil, jak takový poražený vydrží v naději na slavné vítězství hrát v šachy celá léta. Už tím, že je možné, tě vítězství obohacuje, i kdyby nebylo určeno tobě. Tak jako perla na mořském dně.

Neklam se totiž v tom, co je závist: je to jen znamení určité silokřivky. Zavedu třeba nějaké vyznamenání. A vyvolení, kteří dostali na prsa můj kamínek, se pyšně natřásají. Začneš jim závidět. A přijdeš se svou spravedlností, která však pochází jen z ducha vyrovnání. A rozhodneš: "Ať nosí kamínek na prsou každý." A věru, kdo by od té chvíle toužil po podobné ozdobě? Nežils pro onen kamínek, nýbrž pro jeho smysl.

Nu vida, řekneš. Zmenšil jsem lidskou bídu. Vyléčil jsem lidi z touhy po kamíncích, které nemohou mít všichni. Tvá úvaha vychází ze závisti, neboť závist působí bolest. Předmět závisti je proto cosi špatného. A nenecháš žít nic, čeho nelze dosáhnout. Dítě natáhne ruku a bude volat po hvězdě. V duchu své spravedlnosti ji tedy budeš muset uhasit. Podobně jako s drahými kameny. Ty je ukládáš do muzea. Říkáš: "Patří všem." Ovšem, za deštivých dnů budou okolo vitrín proudit lidé. A nad sbírkami smaragdů budou jen zívat, neboť tu už nebude obřad, jenž by smaragdy ozářil smyslem. Oč budou pak zářit víc než broušené sklo? Dokonce i diamant jsi zbavil jeho jedinečné povahy. Mohl být totiž pro tebe. Tys ho však připravil o záři, jež pocházela z toho, že po něm člověk toužit. Stejné tak, proměníš-li ženu v zakázané ovoce. I kdyby pak byla sebekrásnější, bude to jen loutka z vosku. Nikdy jsem neviděl, že by někdo zemřel pro obraz ženy, zachovaný na basreliéfu sarkofágu až do jeho doby, i kdyby to byl obraz jakkoli nádherný. Může působit kouzlem či melancholií minulosti, ne však krutostí touhy.

Ani tvůj diamant nezůstane týž, nebude-li ho moci nikdo získat. On totiž zářil právě tím. Znamenal pro tebe slávu a poctu a zvyšoval tvůj lesk. Ale tys proměnil diamanty v ozdobu vitrín. Budou tedy poctou pro vitríny. Protože však sám netoužíš stát se vitrínou, nezatoužíš ani po diamantu.

Když potom vhodíš diamant do ohně, abys tou obětí dodal slavnostnímu dni vznešenosti a aby se tvůj duch a srdce tím víc rozzářily, nevhodíš vlastně do ohne nic. Nebudeš to už ty, kdo obětoval diamant. Bude to pouze dar tvé vitríny. A té je to zcela lhostejné. S diamantem, který ti k ničemu není, nemůžeš už hrát. Nebo kdybys ho zazdil do tmy chrámového pilíře, abys ho daroval bohům, také nezazdíš nic. Pilíř bude jen jakési skladiště, které ho ukryje o trochu lépe než vitrína, pokud však slunce vytáhne lid z města, bude ukryt ve vitríně stejně dobře. Takový diamant už nemá hodnotu daru, protože není věcí, kterou lze dát. Je to věc určená k uložení. Tam nebo onam. Ztratil svou magnetickou sílu. Své božské silokřivky. Cos tím získal? Já naopak přikazuji, že se nikdo, kdo nepochází z proroka, nesmí oblékat červeně. Poškodím tím snad ostatní? Nikdo se červeně neoblékal. Červená barva neměla smysl. Ale teď každý sní o tom, chodit v červených šatech. Vtiskl jsem červené barvě určitou moc a tys její existencí obohacen, i když třeba není pro tebe. A závist, kterou cítíš, je znamením nové silokřivky.

Tobě však říše připadá dokonalá, jestliže ten, kdo usedne se zkříženýma nohama uprostřed města, zemře na místě hladem a žízní. Neboť nebude mít nic, co by jej táhlo spíš nalevo či napravo, kupředu nebo dozadu. A nikdo mu nebude nic přikazovat, stejně jako nebude nic přikazovat on. A nic ho nebude pudit za nedosažitelným diamantem ani za kamínkem na prsou ani za červenými šaty. A u kupce s pestrými látkami bude celé hodiny zívat, čekaje, až vtisknu jeho touhám nějaký směr a smysl. Zakážu-li však červenou, pohleď, jak začne šilhat po fialové ... anebo je-li vzpurný a svobodný, nenávidí-li pocty a přehlíží konvence a je mu k smíchu smysl barev, podřízených mé libovůli, nechá si v krámě vyprázdnit všechny police a prohrabe celý sklad, jen aby našel barvu co nejvíc opačnou červené, třeba křiklavou zeleň, a bude ohrnovat nos tak dlouho, dokud nenajde to nejdokonalejší z nejdokonalejšího. A v téhle křiklavé zeleni, pln pohrdání k mé hierarchii barev, si bude slavně vykračovat po městě. Nicméně jsem mu tím dodal života na celý jeden dlouhý den. Jinak by, oblečen červeně, zíval někde v muzeu, neboť prší.

"Když ustavím nějaký svátek," říkal otec, "neustavuji tím svátek, nýbrž určitý vztah. A odbojníci se hned začnou pošklebovat a proti mému svátku si schválně určí jiný. Tím však pouze utvrdí týž vztah a pomohou mu trvat. Trochu jich tedy pozavírám, abych jim udělal radost, neboť si přejí, aby byl jejich obřad brán vážně. A totéž chci i já."

000001010060025208793284
SYNAPSE CREATOR
 asides      11.10.2020 - 01:20:21 , level: 1, UP   NEW  HARDLINK
LVIII

Přišli mi vykládat rozumy, ne snad přímo geometři říše --- geometr byl ostatně jen jeden a ten už byl mrtvý ---, ale delegace jejich vykladačů. A těch vykladačů bylo deset tisíc.

Když někdo staví loď, nestará se o hřebíky, stěžně a palubní prkna, ale zavře do dílny deset tisíc otroků a několik dohlížitelů s bičem. A slavně vyrůstá loď. Nikdy jsem však neviděl, že by se některý z otroků chlubil, že přemohl moře.

A když někdo buduje geometrii, také ji nebude odvozovat od důsledku k důsledku celou až do konce, protože taková práce je nad jeho síly i čas, ale vznikne okolo něho desetitisícová armáda vykladačů, kteří vybrousí poučky, využijí plodných cest a sklidí ovoce stromu. Ježto však nejsou otroky a nejsou poháněni bičem, nenajde se mezi nimi jediný, aby si nemyslel, že se tomu jedinému skutečnému geometru vyrovná, protože mu jednak rozumí a jednak jeho dílo obohacuje.

Ale já, byť si jejich práce cením --- neboť svážet sklizeň ducha je třeba ---, také dobře vím, jak je směšné zaměňovat ji s tvorbou, s tvorbou, která je ničím nezdůvodněné, svobodné a nepředvídatelné gesto člověka. Držím si je proto od těla, aby se nenadmuli pýchou a nechtěli se ke mně chovat jako rovný k rovnému. A slyšel jsem je, jak mezi sebou nespokojeně mručeli. Pak promluvili:

"Protestujeme ve jménu rozumu. Jsme hlasatelé pravdy. Tvé zákony jsou zákony boha, který je méně spolehlivý než ten náš. Ty máš za sebou vojsko a můžeš nás onou silou svalů rozdrtit. Budeme však mít proti tobě pravdu pořád dál, i v žalářních kobkách."

Mluvili, neboť dobře věděli, že se nemusí bát mého hněvu. A dívali se jeden na druhého, spokojeni vlastní odvahou. Zamyslel jsem se. Jediný skutečný geometr býval denně přijímán u mého stolu. Když jsem nemohl spát, odebral jsem se někdy do jeho stanu, uctivě jsem zul obuv a pil jsem jeho čaj a okoušel med jeho moudrosti. Oslovil jsem ho: "Geometre ..."

"Jsem sice geometr, ale především jsem člověk. Člověk, který někdy snívá o geometrii, pokud mu nevládne něco naléhavějšího jako třeba spánek, hlad či láska. Ale dnes. kdy jsem zestárl, máš asi pravdu: už jsem jen geometr." "Jsi ten, komu se zjevuje pravda ..." "Jsem pouze ten, kdo tápe a hledá slova jako dítě. Pravda se mi nijak nezjevila. Ale můj jazyk je pro lidi prostý jako tvá hora a oni si z něho svou pravdu vytvoří sami." "Tvá řeč je hořká, geometre."

"Toužil jsem odhalit ve vesmíru stopu božského pláště, dotknout se pravdy, která by byla mimo mne, toužil jsem zachytit ji za cíp oděvu jako nějakého boha. který se dlouho lidem ukrýval, a pak jí strhnout závoj z tváře, abych ji ukázal. Ale nebylo mi dáno odhalit nic jiného než sebe sama ..."

Tak hovořil on. Kdežto ti vykladači mi halasně mávali okolo hlavy svou modlou.

"Mluvte tišeji" řekl jsem. "I když dost dobře nechápu, slyším výborně."

Mručeli dál, ale ne už tak silně.

Konečně mezi sebou postrčili jednoho kupředu --- neboť už začínali litovat, že projevili tolik odvahy --- a on za ne promluvil:

"Kde je v tom monumentu pravd, jež ti nabízíme, abys je uznal, nějaká svobodná tvorba nebo sochařský čin a poezie? Naše poučky vyplývají jedna z druhé na základě přísné logiky a nic lidského tu dílo neřídí." A tak se na jedné straně dovolávali jakési absolutní pravdy --- jako některé kmeny, které se drží pomalované dřevěné modly, o níž říkají, že metá blesky --- a na druhé straně se chtěli rovnat jedinému skutečnému geometru, neboť každý z nich také něčemu sloužil či něco objevil podobně jako on, ale žádný z nich netvořil. "Určíme tady před tebou vztahy mezi úsečkami určitého obrazce. A nemůžeš naše zákony přestoupit, kdežto my ty tvé můžeme. Musíš z nás udělat své ministry, neboť my víme."

Mlčel jsem rozvažuje, co je to hloupost. Nepochopili mé mlčení a zaváhali.

"Chceme ti přece především sloužit" řekli. Odpověděl jsem tedy:

"Nečiníte si nároky na tvorbu, a to je štěstí. Neboť šilhavý stvoří zase jen šilhavého. Měch plný vzduchu vydá jen vítr. Kdybyste založili království, bylo by předem poddané barbarské šavli, protože logiku lze vztáhnout pouze na historii už odehranou, na sochu už vytesanou a na mrtvé ústrojí. Stalo se jednou, že lidé objevili stopy člověka, který vyšel za svítání ze stanu, směřoval k moři, došel až na břeh a tam se zřítil, neboť břeh byl strmý. Logikové se sklonili nad stopami a poznali pravdu. Neboť v řetězu událostí nechyběl jediný článek. Jeden krok následoval za druhým, každý byl umožněn tím, že mu předcházel jiný. A tak šli zpátky po krocích od následku k příčině a přivedli mrtvého zpět do stanu. A šli po krocích kupředu od příčiny k následku a navrátili ho smrti."

"Všechno jsme pochopili," začali vykřikovat logikové a navzájem si blahopřáli.

A já jsem si říkal, že pochopit by znamenalo vědět tak jako jsem to poznal já, že kdesi existuje úsměv, křehčí než spící voda, neboť ho stačí zakalit pouhá myšlenka, úsměv, který v tu chvíli možná ani není, neboť patří tváři, která spí a není ani odtud, ale z cizího stanu, vzdáleného na sto dní cesty.

Tvorba je jiné podstaty než stvořený předmět, tvorba uniká ze stop, jež zanechává, a nikdy ji nelze vyčíst z žádných znamení. Znamení, stopy a znaky, jež vyplývají jedny z druhých, vysvětlíš vždycky. Neboť stín každé tvorby na zdi skutečnosti je čistá logika. Avšak i přes tenhle samozřejmý objev zůstaneš pořád stejně hloupý. Protože však zdaleka nebyli přesvědčeni, snažil jsem se je ve své dobrotě poučit:

"Byl jednou alchymista, který pátral po tajemství života. A stalo se, že ze svých kotlíků, baněk a koření vydobyl kousek živoucí hmoty. Sběhli se logikové. Pokus opakovali, namíchali koření, foukali do ohně pod kotlíky a povedlo se jim získat další živou buňku. A odcházeli s pokřikem, že tajemství života už neexistuje. Že je život jen přirozený vztah mezi příčinou a následkem a následkem a příčinou, že vzniká pouze z toho. jak oheň působí na koření a jednotlivá koření zase navzájem na sebe, a koření že přece není živé. Logikové jako vždycky všechno dokonale pochopili. Neboť tvorba je jiné podstaty než stvořený předmět, kterému vládne, a vytrácí se z vlastních stop. Tvůrce se ze své tvorby vždycky vytratí. A stopa, kterou zanechá, je čistá logika. Já však byl pokornější a šel se poučit k příteli geometru. ,Co je tu zvláštního,' řekl, .krom toho, že se ze života rodí zase život?' Život by se byl neobjevil, nebýt vědomí alchymisty, který byl, pokud vím, živý. Na to se zapomnělo, neboť se jako vždycky ze své tvorby vytratil. Jako když někoho dovedeš na vrchol hory, odkud se problémy jeví uspořádané, a ponecháš ho o samotě. Hora se stane pravdou mimo tebe. A nikdo se neptá, jak došlo k tomu, žes vyvolil právě tuto horu, neboť ten člověk tam prostě je a někde věru být musí."

Oni však mručeli dál, protože právě logikům logika vždycky chybí, a já jsem řekl:

"Vy domýšlivci, kteří sledujete tanec stínů na zdi a myslíte si, že znáte, kteří čtete krok za krokem geometrické poučky a nenapadne vás, že tu byl někdo, kdo kráčel, aby je nastolil, kteří čtete ze stop v písku a nepřijdete na to, že tady zas byl někdo, kdo odmítl lásku, kteří sledujete vzestup života od výchozího materiálu a nevíte, že tu byl někdo, kdo zamítl a volil, vy otroci, vyzbrojení kladivem na hřebíky, nechoďte za mnou a nechtějte mi namluvit, že jste vymysleli a spustili na vodu loď.

Onoho geometra, který byl svého druhu jediný a teď je mrtev, toho bych byl zajisté k vládě připustil, kdyby si to byl přál. Neboť pocházel z Boha. A uměl mi svou řečí ukázat onu dalekou milou, která se naprosto nedala vyčíst jedním rázem z písku, neboť s ním nebyla téže podstaty.

Z nekonečného množství možných směsí dovedl vybrat právě tu jedinou, jež někam vedla, ačkoli se ještě nevyznačovala před ostatními žádnou předností. Když se v bludišti hor ztratí vůdčí nit a nelze postupovat cestou dedukce, neboť až nad propastí poznáš, že tvá cesta selhala, a co je na protějším svahu nikdo neví, stane se někdy, že náhle vyvstane vůdce, který ti vytyčí cestu, jako by přišel tam odtud, z protější strany. Když je pak cesta prošlapaná a jednou vytyčená, zdá se ti samozřejmá. A zapomeneš na onen zázrak pochodu, který vypadal jako návrat."

000001010060025206136295
kris rubin
 kris rubin      25.07.2011 - 16:04:04 [3K] , level: 1, UP   NEW
xxv
Nenavidim totiz, co je snadne. Neni clovekem, kdo neklade odpor. Pak zbyva leda mraveniste, do ktereho se uz neotiskuje Buh. Pak je to clovek bez kvasu. A zde je prave to podivuhodne, co se mi zjevilo ve vezeni. Silnejsi nez ty, nez ja, nez my vsichni, nez moji zalarnici, me padaci mosty a hradby. Zde bylo to tajemstvi, ktere mne trapilo podobne jako tehdy v lasce, kdyz jsem tu zenu drzel poddanou a nahou. Lidska velikost a soucasne i malost, nebot vim, ze velky je clovek ve vire a ne ve vzdorne pyse.

000001010060025204411574
eiff balboa
 eiff balboa      06.01.2009 - 10:47:45 [1K] , level: 1, UP   NEW
Jsou zemdlelí a chtěli by ti namluvit, že dnem i nocí žhnou. Lžou však.
Lže hlídka na hradbách, zpívá-li ti dnem i nocí o lásce k městu. Dá před ním přednost polévce. Lže básník, který hovoří dnem i nocí o svém básnickém opojení. Stačí, aby ho trochu rozbolelo břicho, a pustí všechny básně z hlavy.
Lže zamilovaný, jestliže tvrdí, že má dnem i nocí před očima obraz své milé. Dokáže ho od něho odvrátit pouhé kousnutí blechy. Anebo prostě nuda, a on začne zívat. Lže cestovatel, jestliže tvrdí, že je dnem i nocí v opojení svých objevů. Stačí jedna hlubší vlna, a začne vrhnout. Lže světec, jestliže tvrdí, že dnem i nocí nazírá Boha. Tak jako mořský odliv, i Bůh se od něho občas odvrací. A světec je náhle vyprahlejší než kamenité pobřeží. Lžou ti, kdo dnem i nocí lkají nad mrtvým. Proč by nad ním měli dnem i nocí lkát, když ho přece dnem i nocí nemilovali? Byly i chvíle hádek, únavy nebo myšlenek na jiné věci než na lásku. Pravda, mrtvý je přítomnější než člověk živý, neboť je nazírán v jednotě, která přesáhla rozpory. Ty jsi však nevěrný i mrtvým. Ti všichni lžou, neboť nic nepochopili a své chvíle vyprahlosti chtějí zapírat. A ty pak začneš pochybovat sám o sobe, protože to věčné ujišťování o jejich horoucnosti tě nakonec přesvědčí, že jsou opravdu tak stálí; a začneš se za svou vyprahlost stydět, a když pak sám propadneš smutku, začneš před pohledy druhých měnit svůj hlas i tvář.
Ale já neznám nic, co by v tobě mohlo být trvalé, krom nudy. A nuda pochází z neduživosti ducha, jenž není s to vyčíst ze stavební hmoty nějakou tvář. Jako když někdo sleduje šachovou hru jen hmotně, aniž ví, že je v ní vepsán určitý problém. Jestliže je ti občas dopřáno, jako odměna za věrnost v kukle, poznat na vteřinu jas hlídky, básníka, věřícího, milence či cestovatele, nenaříkej, že onu strhující tvář neumíš nazírat věčně. Jsou totiž i tváře tak palčivé, že toho, kdo je vidí, sežehnou. Slavnost není pro každý den.

/.../ Neboť se rozvázal onen božský uzel, který svazuje věci. Ale já chci, abys sám sobě zůstal věrný, neboť vím, že se vrátíš. Nežádám, abys byl v každém okamžiku plný porozumění a citu. Vím příliš dobře, kolika vnitřními pouštěmi prochází i ta nejopojnější láska! I nad milovanou ženou tě někdy napadne: "To čelo je prosté čelo. Proč je mám vlastně rád? Ten hlas je prostě hlas. Řekla takovou a takovou hloupost. Udělala takový a takový chybný krok ..." Je celkem, který se rozpadá a už tě není s to živit, a ty si myslíš, že ji brzy začneš nenávidět. Ale jak bys ji mohl nenávidět? Vždyť nedovedeš ani milovat. Mlčíš však, protože tušíš, žes jenom upadl do spánku. A totéž, co platí o ženě, platí i o básni, kterou jsi četl, nebo o panství či říši. Nejsi s to přijímat potravu a tedy odhalovat --- neboť i to je láska a poznání --- božské uzly, které svazují věci. Ale všechny tvé lásky, spící vojáku, se ti zas vrátí zpátky, a ne snad jedna či druhá, nýbrž všechny naráz, jako se vrací dluh. A kdykoli tě zkruší takováto nevěrnost, je třeba mít úctu k onomu opuštěnému domu, který je v tobě.

/.../ ve tvé pochybnosti není nic nečistého. V tom tě chci utěšit.

Člověče, který jsi věren sobě a poklízíš svůj dům, i když je zdánlivě opuštěný, tobě se vrátí to, čím jedině je živo tvé srdce. Nevíš, kdy navštívení přijde, je však třeba, abys věděl, že pouze ono jediné na celém světě tě může naplnit. Proto tě pomocí úmorných hodin učení vytvářím takovým, aby tě jako zázrakem dovedla zapálit báseň, a pomocí obřadů a zvyků říše zase takovým, aby ti říše dolehla k srdci. Neexistuje dar, pokud ho nepřipravíš. A nedojde k navštívení, jestliže není připraven dům, aby je přijal.

000001010060025204036623
TheWhiteOne
 TheWhiteOne      04.06.2008 - 19:54:43 , level: 1, UP   NEW
fantasticka vec. vzdy si hovorim, ze ju precitam na jeden log a vzdy sa citim nehodna pochopit vsetky tie veci tam, preto ju znova odlozim a ked znova zacnem, mam pocit, ze som ju este necitala. skvele.

000001010060025203785749
SYNAPSE CREATOR
 ode      12.03.2008 - 02:26:25 (modif: 16.11.2009 - 22:06:36) [15K] , level: 1, UP   NEW  HARDLINK !!CONTENT CHANGED!!
.

000001010060025203621346
Caracol
 Caracol      19.01.2008 - 15:52:29 , level: 1, UP   NEW
joj ludia, my kazite radost.nechcem si to tu cele precitat lebo mam na ctoliku polozenu knihu.krasne a tazke citanie.nedokazem pri tej knihe stravit cely den. bojim sa, ze na druhy den by som to si to precital inak a krajsie.tak papam ju po kuskoch.odporucam knihu pri ktorej travim vela krasnych chvil.

00000101006002520362134603631401
sine.
 sine.      23.01.2008 - 00:55:29 , level: 2, UP   NEW
ja ju tiez citam uz niekolko mesiacov, vacsinou za jazdy mhd.

0000010100600252036213460363140103810633
holdsun
 holdsun      20.03.2008 - 09:38:59 [1K] , level: 3, UP   NEW
ja mam pocit ze ju citam cely zivot

000001010060025202321865
Prospero
 Prospero      20.04.2006 - 11:01:01 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00) [11K] , level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
A opýtaš sa: "Ako zvíťazím ?"

A ja Ti poviem: "To čo už nastalo, neľutuj a to čo nezískaš, nechci . Prítomnosť je dokonalá. V prítomnosti je všetko jasné, priehladné a čisté. Je to budúcnosť ktorá Ti spôsobuje bôľ, vysnená budúcnosť a myšlienka na to že sa tá budúcnosť nikdy neuskutoční. Keď ležíš v letnom dni pod nebeskou modrou, v ten moment keď je Zem Tvojou Zemou, prečo vtedy unikáš do predstáv ktorých sa nikdy nedotkneš ? V mene čoho odmietaš ten jediný dar ktorý Ti bol daný - dar menom TERAZ ?

Keď Tvoje telo znavené kráča pustinou a Tvoja krv sa mieša s potom a každý z miliónov slnečných lúčov Ti spaľuje tvár, ani vtedy netrpíš keď vieš , prečo si na ceste ktorou sa uberáš. Ak naozaj kráčaš, cieľ svojej cesty dosiahneš a či bude v studni voda uvidíš až potom čo do prázdnoty spustíš vedro. To je ten moment v ktorom od sveta dostaneš odpoveď, moment v ktorom uvidíš nielen to, aké mnohé je len prázdnou predstavou, ale i to aká mnohá plnosť Ti bola doposiaľ ukrytá.

Kráčaj teda, kráčaj, plaz sa rozhorúčenou púšťou a áno aj vtedy sa s úsmevom raduj z dokonalosti ktorej si súčasťou. Netýraj sa však slovami o bezmedznosti tej pustiny , slovami o svojej slabosti, no najmä si neubližuj obrazmi vedra vytiahnutého z prázdnoty hlbín v ktorom nenachádzaš ani vodu, ani vlhké blato, len chladný piesok. Vedz, že tá pustina nieje bezmedzná, a vedz, že každá prítomnosť v sebe nesie možnosť prekročenia slabosti. Je pravdou že Tvoj skutočný smäd neuhasí vymyslená voda, ale len voda skutočná rovnako ako ten smäd. Je však pravdou aj toto: slabosť a sila, tie dve slová ktoré rozhodujú o tom či sa Tvoje pery vody nakoniec dotknú, tie dve mocnosti spočívajú v Tvojom myslení."

00000101006002520232186502321870
Prospero
 Prospero      20.04.2006 - 11:01:29 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00) [2K] , level: 2, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
A Ty sa opýtaš: "Ako by som však bez rozvrhu do budúcnosti mohla postaviť chrám ktorý pretrvá večnosť ?"
A ja Ti poviem: "Existuje iba jediný chrám ktorý pretrvá večnosť a tým chrámom je Život ku kráse."

000001010060025202005981
oktopus
 oktopus      29.11.2005 - 18:51:43 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
je to jeden z najuzasnejsich literarnych zazitkov

000001010060025201855077
holdsun
 holdsun      15.08.2005 - 20:00:52 (modif: 03.12.2006 - 16:59:13), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
...

000001010060025201775405
holdsun
 holdsun      12.07.2005 - 18:18:21 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
NEZAPOMEŇ, že tvá věta je čin. Ale snášením důvodů mě k činu nepřiměješ. Či snad myslíš, že by mi stačily? Našel bych si proti nim lepší.

000001010060025201260906
lst_n_rbt
 lst_n_rbt      13.12.2004 - 21:24:53 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
Chtěl jsem v tobě probudit ...; jedna z tych lepsich a najlepsich

000001010060025201145146
JIN
 JIN      27.09.2004 - 12:00:38 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
ja

000001010060025201145145
JIN
 JIN      27.09.2004 - 12:00:28 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
jo

000001010060025201092904
enea
 enea      02.09.2004 - 13:10:01 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00) [2K] , level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
chtivi citatelia, nech sa vam lubi: http://www.sweb.cz/mjos/citadela/index.html

00000101006002520109290401660343
¶
       27.05.2005 - 13:12:44 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 2, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
mili ctenari: http://eldar.cz/myf/txt/exupery_-_citadela ( = totez preformatovano do jedineho souboru)

000001010060025201090263
vodo
 vodo      31.08.2004 - 23:42:53 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
Ak sa bude dat dajte tu knihu sem na kyberku,myslim ze to nieje az tak zly napad.

000001010060025201067180
Ciny
 Ciny      19.08.2004 - 14:12:15 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
...nooo aj ja by som rad od niekoho pozical...

00000101006002520106718001067229
svarga
 svarga      19.08.2004 - 14:22:20 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 2, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
ja mam tu cest vdaka v-sne-zienke...
dakujem!! :-*

ked docitam...

000001010060025201046396
pagastan
 pagastan      08.08.2004 - 20:24:09 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
je to jedna z knih, ktora mi vybila dych...

... citat tu knihu je udalost

... odporucam cesky preklad

00000101006002520104639601046841
svarga
 svarga      09.08.2004 - 03:00:25 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 2, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
da sa od niekoho pozicat?

0000010100600252010463960104684101048739
silent motion
 silent motion      09.08.2004 - 20:35:09 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 3, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
napriklad odo mna:)

000001010060025201038411
Optos
 Optos      03.08.2004 - 23:59:52 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 1, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
Múdrich ľudí stálo na Zemi už mnoho. Ešte viacej múdrich životných právd a rád vyšlo z ich úst a spoločne vytvorili obrovský oceán vedenia. Dá sa v ňom občas pláva?, dá sa do neho prispie? svojou troškou, no ten kto sa naň príliš dlho díva, či pláva moc ďaleko, utopí sa, alebo zabuhne kde je breh. A beda tomu, kto sa v ňom ponára moc často! Toho stihne najstrašnejší osud - pojme všetky pravdy a rady na ráz a ostane naveky pomäteným. Myseľ i duša sa mu pokrivia takým spôsobom, že každý ho odvrhne a bude naveky sám.
Ale i ten, kto využíva oceán s rozumom nech zamyslí sa najprv, či chce ňájs?, čo hľadá. Pretože keď ponorí sa a vyberie si z oceánu všetko potrebné, vynorí sa ako nový človek. I jemu potom možno nebude nikto rozumie?.


00000101006002520103841101681619
       06.06.2005 - 02:58:57 (modif: 30.11.-1 - 00:00:00), level: 2, UP   NEW !!CONTENT CHANGED!!
jj